Co vše lze považovat za hru

O tom, že si děti (ale i dospělí) rády hrají, není pochyb. Bohužel se ale někdy stane, že už se nejedná o hru. Tyto děti si to však neuvědomují. Přitom není až tak těžké poznat, co lze ještě považovat za hru a co už jí není. To však neplatí nejen pro ně, ale také pro dospělé. Měli bychom se tedy podívat, na co bychom si měli dávat pozor.

 

 

V první Å™adÄ› bychom se mÄ›li zeptat, zda svou hrou nÄ›komu nepůsobíme bolest, aÅ¥ už jinému ÄlovÄ›ku nebo zvířeti. Jedním ze základních pravidel hry totiž je, že by se mÄ›li bavit vÅ¡ichni její úÄastníci. Pokud je nÄ›který z nich v nepohodlí, Äi dokonce mu působíme bolest, pak už se nejedná o hru.

 

To bývá problém pÅ™edevším u malých dÄ›tí, které jeÅ¡tÄ› nemají tak vyvinutou schopnost empatie. Pak vidíme vÄ›ci, jako je například pÅ™ivazování plechovky koÄce na ocas a podobné excesy. Zde je potÅ™eba si uvÄ›domit, že to není chyba tÄ›ch dÄ›tí – ony si zkrátka jeÅ¡tÄ› nedovedou uvÄ›domit, že onomu zvířeti působí bolest a nedovedou se do nÄ›j vcítit. Zde je tedy na rodiÄích, aby svým potomkům vysvÄ›tili, proÄ je toto chování nevhodné.

 

 

Dalším varovným signálem je, pokud onou hrou cílenÄ› poÅ¡kozujeme cizí majetek. To bývá pro dÄ›ti lákavé, nikoliv proto, že by chtÄ›ly niÄit, nýbrž pro ten pocit adrenalinu, kdy se snaží nenechat se chytit. Pokud se jim to povede, pak je vyplavení endorfinů skuteÄnÄ› velké. PrávÄ› proto například nejen niÄí majetek, ale tÅ™eba i zvoní na zvonky. I zde je dobré dÄ›tem vysvÄ›tlit, proÄ je to Å¡patný nápad, a nabídnout jim alternativu, která jim pÅ™inese podobné uspokojení.

 

Je potÅ™eba poznamenat, že vÅ¡e výše zmínÄ›né se netýká pouze dÄ›tí (i když to samozÅ™ejmÄ› platí hlavnÄ› o nich), ale také nÄ›kterých dospÄ›lých. VÄ›tÅ¡inou se jedná o ty, kteří mají nižší emocionální inteligenci. I u nich je potÅ™eba vysvÄ›tlovat, proÄ by toto nemÄ›li dÄ›lat. Jen mÄ›jte na pamÄ›ti, že u dospÄ›lých je zmÄ›na mnohem těžší než u dítÄ›te. Ani tak bychom se vÅ¡ak nemÄ›li vzdát.